Minulý čtvrtek vernisáž s Ivem Sumcem velmi vydařená. Poprvé mám pocit, že jsem neblekotala. Pečlivě jsem si připravila otázky. Ivo mluvit tak hezky, zajímavě, nekomplikovaně, takže i ti co byli poprvé v životě v galerii, tomu rozuměli a bavilo je to.
Jestli mě něco blaží, tak je to fakt, že lidi nacházejí skrze moji galerii vztah k umění.
Pořád koukám na ty jeho obrazy. Tohle je něco s čím úplně souzním. Jednoduchý tah a je z toho mokka konvička, miska se štětci, rozlomená miska..
Je to jako japonská kaligrafie.
....
Když už jsem dohnala všechny pracovní resty, vzali jsme si s D. ve středu volno a vyšli na Praděd podél Bílého Potoka. Málo lidí, krásné počasí. Hlava vyvětraná, nohy protažené. Konečně mám pocit, že se dostávám po covidu do formy. Po pěti měsících. A už se valí další vlna covidu a blíží se SAD .
Letos chci být na zimu lépe připravená. Mít plán, jak dobu temna přežít. Dokonce jsem ochotná překonat odpor ke kolektivnímu cvičení a zkusit zajít na jógu. Nemohlo by být zářijové počasí až do dubna a pak plynule přejít do jara? Ideální počasí na běhání, procházky...
Včera jsme se se Silvou prošly na Žermanickou přehradu. ( 15 km) . Už jsme tam byly tolikrát a přece jsme zase bloudily. U přehrady oblíbený bufet se skvělým pivem.
...
D. předevčírem odjel hlídat psa rodičům. A to pak jako když do mě střelí. Maluju, opravuju, přesunuju. Borek se vrátil nadšený z Budapešti. S D. si každý den píšeme a voláme. Hezké, že si i po šesti letech tak moc chybíme.
Zítra se chystám do kamenictví pro mramorovou desku na stolek.
Jo a taky jsem si objednala židli. Rozhodla jsem se pár peněz rozšustrovat, ať se nám to státní HDP trochu zvedne.
Včera jsem přimontovala kliku a přemalovala černý komín. Tyhle drobné úpravy, nákupy tlumí zoufalství z naší rozpadající se domácnosti.