čtvrtek 30. března 2017

Pracuju, běhám a spím


Pořád těch svých pět kilometrů.
Pořád pracuju.
Není to kvůli peněz, ale protože neumím říct ne. Navíc se do věcí zahrabávám, vymýšlím vychytávky, kutím, jestli desku přivrtáme takovým šroubkem nebo makovým a není nikdo, kdo by mi řekl: kašli na to! 


Ale každý den si nezapomenu udělat nějakou malou radost.
Nové kelíšky ve starorůžové a krémové. Před 25 lety jsem s krémovou glazovala, pak dloooouhá pauza  a teď mi krémová přijde zase cajk. 
Pár dní jsem je testovala, vypadá to, že je můžu dát do oběhu.



Ráno, jakože si jen odskočím do truhlárny dořešit pár detailů  a byly z toho zase tři hodiny. 


Foto z  přípravy výstavy Davida Macháčka.  Velký dík Markovi za přípravu k tisku.
.....
Vyhlížím pátek večer. Volno. Mejdan u Moniky. 









středa 22. března 2017

Víc než 1000 fotek...

....jsem projela a pročetla( popisky a verše).Nakonec výběr asi 50 fotek z tří let focení.
Bude to vypadat trochu jako deník. Všichni mi návrh instalace schválili, tak snad to dopadne tak, jak jsem si to vysnila.
Přijďte, přijeďte, ráda Vás uvidím, uvařím kafe.





Z ostychu a špatné paměti se před třemi lety zrodil fotodeník Davida Macháčka. Při často hektické práci televizního reportéra si přestával přesně pamatovat, co který den dělal a kde kdy byl. A zároveň si to pamatovat chtěl, jenž na psaní klasického deníku byl příliš líný. Navíc někdy neměl u sebe zrovna diář, jindy zase zapomněl tužku. Jediné, co má při sobě pořád, je mobilní telefon. Podle pravidla „jeden den – jedna fotka“ zapisuje už třetím rokem prožité dny na paměťovou kartu telefonu. V jeho obrazových zápiscích převažují domy. “Jsem silný introvert, a jakmile je někde víc lidí pohromadě, schovávám se a mizím. Stydím se a bojím, že se někdo bude chtít se mnou bavit, bude se na něco vyptávat a já budu muset odpovídat. Domy otázky nekladou, proto mi je s nimi dobře. A rád fotím jejich portréty,” říká David Macháček.






úterý 21. března 2017

Pondělí UP and DOWN

....ale víc to UP.
Ráno mě někdo tak zaskočil svými lži, že mi ještě hodinu trvalo  přepnout do normálního modu.

Na konzultaci ohledně altánu jsem dorazila úplně rozhozená s mega dírou na ponožce.

Pak už to šlo k lepšímu. Schůzka s novou švadlenou.  Majka už šít nestíhá ( nastoupila do nové práce a večer se už jí šít nechce, což naprosto chápu) .
 Přišla šmrcovní paní , která umí dělat dokonce i střihy, vyzná se v látkách, nic nebylo třeba vysvětlovat. Hotový zázrak.
Večer e-mail od ,,altánku", že mi posílá o něco víc peněz, než jsem si řekla, neb se jí zdá, že jsem si řekla málo a ona je velmi spojená. To se jen tak nevidí!

Večer moc fajn dýchánek se Silvou.
......
 tip na nákup:Pokud prahnete po hezkých a kvalitních polštářích za rozumné peníze , zaskočte do JYSKU. TABURET  taky stojí za to.





 Celkově taburety mi přijdou fajn způsob jak usadit návštěvu a zároveň si nezaprat celý obývák.
Taburet od NILY je překvapivě lehký a zároveň pevný natolik, aby se z něj časem neudělala knutla ( říkáte doma knutla?) a ty jejich koberce jsou taky echt příjemné. Na boso. Na povalování.
( nemám od nich žádné provize, abyste si nemysleli).

Zítra tip na výrobce stolu.



neděle 19. března 2017

Na otočku v Praze

Jako vždy se mi před odjezdem nechtělo. Bylo by spíš divné, kdyby jo.
Jsem hrozně ráda doma. Navíc se na mě ze všech stran valí úkoly, výroba a nápady, který bych nejraději dělala o víkendu.
Naštěstí to svoje zápecnictví vždycky přemůžu a když už sedím ve vlaku, těším se.

Cestou zpátky jsem dospávala. Večírek byl co do množství zkonzumovaného alkoholu náročný. Záchrana byla prokládání skleniček vynikajícím jídlem, které ANDREA  napekla. Ta její mystifikace s food blogem není zas tak od věci, protože na ty slané štrůdly potřebuju recept.

Velká radost, že jsem na večírku mohla  poznat více Kláru .
Myslím, že po tomto večeru ztratila o mně veškeré iluze.

Večer se nesl v duchu FUCK UP NIGHT . Nic nepotěší toho druhého, jako to , že i jiní jsou hrozní lůzři . Akorát v našem případě to bylo velmí spontální vyprávění.

Hezké to bylo








pondělí 13. března 2017

,,Nechápu jak mohla dopustit, že jí narostl tak velký zadek."

Říká mezi řečí můj kamarád P.V. o někom .( tehdy to nebyl můj zadek).
Na některé věci, my ženy, nezapomínáme. Obvláště, co se týká komentování vzhledu.

Dnes koukám na fotky z focení a nestačím se divit, jak ten můj zadek ( bez mého svolení!!!) se zvětšil taky.
Zajímalo by mě, v kterém věku se to zhoupne, že  tyhle záležitosti  žena přestane řešit. U mě pořád aktuální téma a jak poslední tři dny čtu, tak i u fotografky Libuše Jarcovjákové.

Jsem na str. 196  Zápisy z deníku se točí pořád kolem stejných témat:
mám depresi
moc piju
jsem tlustá, musím začít hubnout
konec s přejídáním
začnu intenzivně pracovat na projektech
dodělám resty

Pořád mě to baví. Uvidíme, jestli i na str.460.
Nicméně i kdyby nebavilo, tak už tohle stálo za to.
Víc o knize TADY





                                          ( ty jo, to je zas recenze na knihu jak stehno)



pátek 10. března 2017

Prázdniny olééé


Občas sami sebe překvapíme. 
Já, že najdu sílu (po celím dni natáčení) vysvětlovat dvě hodiny konstrukční geometrii. 
Borek, že má  z písemky nakonec za 2. 
Z angličtiny ze stupňování přídavných jmen za 1( i když mě se zdálo, že to umí tak na 3).
A teď - už se hrozně těším na jarní prázdniny. 

Nová hlína

 K retro kytkám, retro terakotové obaly. Různé druhy hlíny promíchávám do sebe, aby květináč vypadal trochu opotřebovaně. Po dlouhé době bývám překvapená, když otevírám pec. TADY  aspoň dva druhy , kdyby někoho taky zachvátila kytkománie.


 ty fleky jsou záměr, jo


jiný druh promíchání - vznikly šmouhy 






...a taky džbán, když mám tu novou hlínu 

glazura v misce krémová matná



pondělí 6. března 2017

Tip na knihu a dokument

Krásný dokumentu o Bohuslavu Reynkovi .

.......................
Včera jsem četla zajímavý text k poslední knize Umberta Eca Od hlouposti k šílenství.( děkuji M.K.)


....V poslední knížce, kterou Umberto Eco připravil k vydání několik dní před smrtí (zemřel 19. února loňského roku), shromáždil krátké publicistické texty – komentáře, sloupky, črty, fejetony a glosy – ve kterých se tento sémiotik, spisovatel a všestranný publicista zaměřil na jevy, jimiž se projevuje současná „tekutá společnost“. V českém vydání z roku 2016 nese kniha název Od hlouposti k šílenství – Zprávy o tekuté společnosti (Argo).
Z množství témat, která jsou v knize obsažena, se v následujícím krátkém textu zaměříme na dvě: na ztrátu studu vzhledem k širšímu okolí a na potřebu upozorňovat na vlastní existenci, a to – bohužel – za jakýchkoliv okolností včetně okolností co do kvality a důstojnosti sporných.
Anton Pavlovič Čechov svého času napsal povídku, která svým námětem tak nějak předběhla jeho dobu. Šlo v ní o příběh člověka, který měl ohromnou radost, že se jeho jméno objeví v novinách. Skutečně se i objevilo, byť v ostudné souvislosti, což dotyčného ovšem nijak nermoutilo. Hlavně, že se o něm vědělo.
V úvaze na téma, proč současní lidé na sebe tak rádi, soustavně a při všech příležitostech upozorňují, cituje Umberto Eco španělského spisovatele Javiera Maríase, který mu při osobním rozhovoru sdělil myšlenku vhodnou skutečně k zamyšlení. Eco píše: „Diskutovali jsme o evidentní skutečnosti, že dnes jsou lidé ochotní vyvést cokoliv, jen aby se dostali na televizní obrazovku, třeba jen jako hlupáci, kteří mávají do kamery za někým, kdo právě dává interview.“ Nato Eco uvedl i případ mající dosti patologickou podobu, kdy se v Itálii bratr zavražděné dívky dožadoval angažmá v televizi, aby zde mohl tento tragický příběh prodávat. Stejně jako Eco zmiňuje příběhy lidí, kteří jdou dobrovolně do televize, aby se zde podělili s milióny diváky o to, že jsou „impotenty, paroháči nebo podvodníky“.
Odkud se bere tohle „sebeprezentující“ šílenství, jehož býváme tak často svědky nejenom tehdy, kdy se do televizních společností hrnou mladí lidé, aby tam před zraky miliónů jiných lidí hráli – za slíbené a tedy hodně nejisté peníze – deklasující role? Odkud ta mánie vydávat své soukromí všanc na internetových sociálních i jiných sítích? A s tím i další symptomy současného rozklíženého světa?
Myšlenka Javiera Maríase nemůže pochopitelně poskytnout odpověď na celý tento jev v jeho komplexnosti, přesto stojí za úvahu. Podle španělského spisovatele za část potřeby zviditelňovat svou existenci může ztráta víry v Boha. Dříve přece lidé říkávali: „Bůh ví, že jsem udělal to či ono… Bůh je mi svědkem, co jsem vytrpěl… Jsem nevinný a Bůh je mi svědkem…“ A podobná dovolávání se boží přítomnosti a vševědoucnosti.

Jenže, píše Umbereto Eco, „vševidoucí Svědek zmizel, byl odstraněn, co zbývá? Oko společnosti, oko druhých, jemuž se musíme ukazovat, abychom se nepropadli do černé díry anonymity.“ Je evidentní, že člověk nemůže existovat jenom sám před sebou. Sám ze sebe a sám o sobě. Ostatně, právě odtud pramení jeho silná touha po Bohu a řádu – alespoň jinde, když není na Zemi. Touha po uznání ze strany někoho jiného je obrovským motivem lidské existence. Mnohdy silnějším než touha mít se dobře a být bohatý. Nikým nezaznamenané hrdinství, nikým neviděné utrpení, nikým nesdílená touha… To jsou mučivé představy. Jenže, kam zařadit potřebu sdílet a vystavovat na veřejnosti svou ostudu, nedokonalost, chyby, nízkost?....

Jak to mám s EET

Celý měsíc jsem přemýšlela, jak se k tomu postavit, ale dřív než řeknu, jak jsem se rozhodla, bylo by dobré vysvětlit moji situaci.

EET se na mě vztahuje jen díky galerii. Galerii měsíčně dotuju přibližně 10 tisíci ze svého platu + náklady na vernisáž.( občas mám slabé chvilky a myslím na to, že bych si mohla za ty peníze opravit promáčklý chladič, nebo jet k moři, nebo si vzít víc než tři dny dovolené).

Všechny ostatní příjmy mám přes účet. E-shop mám bez platby kartou. To znamená , že se na to EET nevztahuje.

Babišova rétorika, že jen nepoctivý živnostník se EET vyhýbá, je na mém a nejen na mém příkladu úplně lichá.
Už z principu nemůžu na EET přistoupit.
Nechci přijmout nařízení člověka, který sám kličkuje aby se vyhnul daním,  vnáší do společnosti atmosféru nedůvěry, navádí lidi k bonzáctví  , který podvádí, aby získal dotace a následně klidně na kameru lže a  překrucuje informace.

Rozhodla jsem se tedy v galerii neprodávat nic, kromě svých výrobků, na které se EET nevztahuje (až v roce 2018). Pokud ani volby nezmění tento výmysl, bude galerie sloužit čistě ke galerijní činnosti.
Omlouvám se všem, kteří u nás rádi nakupovali a těšili se z toho, že mají v Havířově něco jiného než zastavárnu, tržnici nebo bazar.


A ještě jeden moc hezký vzkaz na dveřích cukrárny.






pátek 3. března 2017

Staronové hodinky PRIM

Už se mi válely doma snad víc než dvacet let. Bez řemínku. Vlastně se divím, že pořád jdou. Původně jsem chtěla svoje první volné dopoledne strávit pucováním auta, ale nakonec jsem to vzala přes sekáč, koupila si džíny do gumy ( kdyby někdo nevěděl, tak prý se tomu říká tregíny), tričko a  nakonec jsem skončila v hodinářství. 
Jedno ze zaměstnání, které by mě asi bavilo. 
Nechtěla jsem, aby řemínek působil vyloženě dámsky, jako třeba tenký černý kožený řemínek. Vyhrál kovový natahovací. Není to sice k Prim hodinkám autentické, ale mně se to líbí.

Asi budu za magora, ale nemůžu se dočkat, až si ráno znovu hodinky natáhnu. Mechanické hodinky  mají  kouzlo. 
Koho mechanické hodinky zajímají , doporučuju  CHRONOSHOP a jejich články, kterým z poloviny nerozumím, ale i tak mě baví.

Součet dnešní útraty
tregíny 139,-
tričko 120,-
řemínek 290,-
viz foto v galerii





Za 2 minuty v GALERII otvíráme.




Detaily

Celek až v září v bedně.
Ze včerejšího natáčení mám dobrý pocit. Sice jsem jako obvykle plantala, ale Jana Stryková byla báječná. 
Výsledek překližkové mánie ještě lepší , než jsem doufala. I kdybych už nenatočila žádný jiný díl, jsem spokojená. 
Mám 3 dny na dotažení dekorací. Luxus nebývalý. Obvykle byla dotáčka hned následující den. 








Bez vína to nejde.



Viktor posvařoval konzole.


Hnusné parapety zamaskované překližkou.