Praha krásná....

...ale  Havířov miluju. Respektive ty lidi, klid, obyčejnost.
Neměla jsem v Praze stání. Jela jsem skoro na otočku.


Včera jsem cestou ze sousední vesnice  trhala třešně, šla nejpomaleji jak jen to šlo ( ono to s dvěmi skleničkami vína v sobě ani rychleji vlastně nešlo), všude pole a zahrádky plné listové zeleniny.
U vína jsme se Silvou probraly její výlet do Barcelóny a můj třídní sraz.

Čtyři moje spolužačky dobrovolně nemají děti.( jsme ročník 73)
Jsou ale lidé, kteří mají pocit, že přece KAŽDÝ dřív nebo později dítě chtít bude. Pokud nechce, je sobec, divný a kdo ví co ještě.
 Chápu, že pro někoho mít děti je absolutní štěstí, ale nechápu, proč si myslí, že tak to mají všichni lidé na světě a ještě mají potřebu to probírat.

( večer mi píše D. ....že kouká v televizi na Dyka a Vilhemovou...jak jim to spolu sluší...vím, co mi tím chce říct)

A jak tak jdu tou třešňovou alejí, říkám si, že ještě trochu víc a z toho blaha se mi rozskočí srdce.

V noci se s D. něčemu smějeme.

Good Year

                                                                  foto:  D

O víkendu..

...u nás  děda od D. 

Chci mít v osmdesáti taky tak bystrý mozek a ještě k tomu být tak pozitivní. A ta figura!

Jeli jsme kolem Lenky a Kamila.

S Lenkou běhám. Ehm. Běhala. Teď běhá s Kamilem a já hniju doma.

I když zabalit padesát hrnků do dárkových krabiček a vložit do balíků, je taky slušný výkon.

DÚ

Všichni tři dělají úkoly, dopisují sešity, učí se na zkoušky, jak jinak než na poslední chvíli.

Jsem TAK ráda, že už do žádné školy nechodím. 

D. nafotil tento týden tolik úkolů do školy ( dálkové studium), jako jindy za celý půl rok. 

Borek má aspoň hezké fotky. 

Z vernisáže

Všichni jsme si tu užili.

Úvodní slovo měl Tomáš Koudela ( učí dějiny umění na Ostravské univerzitě)

Směju se jak tele. 

Paní Marcela chodí za mnou od galerie od  založení galerie. Překladatelka s úžasným přehledem o umění  a módě.

Jo a těch mých vlasů se neděste. To mi kadeřnice den před vernisáží  natočila vlasy a já to psychicky nevydržela a stáhla do gumky.

Dostala jsem nádherný banánovník od Jany 

Princezna mě fascinuje.

Digitální detox s Rádiem Wave

V Rádiu Wave nedávno vyhlásili digitální detox. Výzvy  mediálně známých lidí, odborné pořady, články, akce ve veřejném prostoru . Je to cool, fresch , chytré a  zajímavé. Test jak jste na tom vy  TADY .

Kdybych měla spočítat, kolikrát se přes den  podívám na instagram, určitě by mi to dalo dohromady půl hodiny až hodinu . To je dost. Pravda je, že si u toho hezky odpočinu. Po jídle se kniha  číst nedá, ale koukat na hezké věci jo:)

Poradna pro opravdu závislé( tráví na netu několik hodin denně) je ZDE

Borek má momentálně nedobrovolný detox ( včetně televize a chození ven) . Spoustu věcí jsem schopná přejít se zenovým klidem, ale tentokrát jsem se tak vytočila, že jsem ráda, že nebydlíme v paneláku. Ve vymýšlení zábavy je dost kreativní.  Hraje pinpong sám se sebou .

Nesmíš plakat

V dokumentárním snímku Nesmíš plakat se Dagmar Průchová zabývala životními osudy několika žen, jejichž mateřství poznamenaly vykonstruované procesy a následné dlouhodobé věznění. Kromě psychického a tělesného týrání zažily navíc trýznivý pocit nuceného odloučení od vlastního dítěte. Výpovědi žen režisérka proložila kontrastem archivních snímků o „šťastném životě dětí a pracujících“, které byly příliš vzdáleny skutečnosti, v nichž se bez výčitek svědomí ničily životy mnoha rodin.

Dokument TADY 

Rozhodně stojí za shlédnutí. Já to probrečela.


Jak může někdo volit komunisty a stranu , která má v čele bývalého spolupracovníka STB, mi rozum nebere.

60+

Zítra vernisáž,  v  sobotu ( už tradiční )  AKCI  ve Velké Bystřici . Samé skvělé workshopy, prodejci a protože pořadatel/můj kamarád je velký gurmán, určitě tam nebudou chybět stánky s výborným jídlem a pitím. Třeba se tam potkáme.

Čtení knihy  60+ . Na zadní straně  napsáno ,,Už nic nemusím, jen můžu hodně"
Ne, že bych se na šedesátku těšila, ale nic nemuset, zní dobře. Každopádně nás, co půjdeme do důchodu až kolem sedmdesátky, se tohle krásné motto netýká. Budeme pracovat, chtě nechtě.

,,Kniha Ženy 60+ s podtitulem Už nic nemusím, ale můžu hodně orální historičky Pavly Frýdlové a fotografky Libuše Jarcovjákové představuje deset vyprávění jedenácti inspirativních českých žen ve věku mezi šedesáti a sedmdesáti třemi lety. Navzdory všeobecným očekáváním společnosti jsou i ve třetím období svého života stále veřejně aktivní, ať už v neziskovém sektoru, a to zejména v organizacích pro ženy, v umění, spolkovém životě, profesním nebo akademickém prostředí. Ekoložka, amatérská divadelnice, podnikatelka, včelařka, sociální pracovnice, ale i léčitelka nebo politička v knize sdílejí vlastní perspektivu - pohled zralé ženy, která má co nabídnout nejenom svým vrstevnicím, ale i ženám o generaci nebo dvě mladším. A samozřejmě celé české společnosti."