Srdečně zvu na vernisáž

Těžké  rozhodování, který ze souborů od Dana vystavit, když už konečně na výstavu kývl. 
Pak dilema, kdo mu napíše text k výstavě. Napadlo ho oslovit Daniela Rause, kterého občas slyší v Ranních úvahách  na ČR Vltava. Text se nám moc líbí.

 Fotograf v zemi Liliput

Tu touhu má člověk odnepaměti. Nahlédnout do mysli tvůrce. Stojíte před kopií Praxitelovy Afrodity nebo před obrazem Hieronyma Bosche a napadne vás otázka: jaký asi byl člověk, který tohle stvořil? Jak se dá nahlédnout do jeho vnitřního světa?

Autoři to často nemají rádi. Chtějí, aby za ně mluvil jejich výtvor. Sám Bůh tady přece nechal jednou svoje velkolepé dílo a přehršel otázek. Proč by to mělo být s pozemskými stvořiteli jinak? Lepší je zůstat v "nebeské" vzdálenosti vlastního ateliéru nebo dílny.

Modeláři vláčků, nástupišť, šraňků, tunelů, mostů, letadýlek, lodí nebo autíček to mívají podobně. Tvoří svět, který funguje, semafory svítí, vlaky jedou, věci jsou na chvíli, jak mají být. Fotograf má fotit onen fungující minisvět, ne komplikovanou mysl jeho tvůrce.

Jenomže Daniel Livečka má onu prastarou touhu. Chce nahlédnout do tajemného světa autora. Stvořitel ho totiž zajímá víc než celý ten veliký (jakkoli úžasný) vesmír. Proč? Protože tam vidí sám sebe. Když mačká spoušť, má v hledáčku člověka jako takového. Možná právě díky tomu najdete na jeho fotkách kousek vlastní duše.

V každém z nás totiž dřímá tvůrce. Každý z nás má ve vlastní představivosti model světa, který funguje. Jsme jako chlapík na jedné z fotografií, co stanul uprostřed krajiny svého modelu, bezmála jako Gulliver v zemi jménem Liliput. Modelář je na svoje liliputány příliš veliký, a v tom spočívá pointa. Život je totiž jedno velké dobrodružství.

A že my sami jsme liliputány jakéhosi jiného, obřího světa? To přece jasně vyplývá z logiky věci...

Daniel Raus