...a u mě se vlastně nic nezměnilo. Čtu
ARISU jak jí chybí lidi, chodit do kaváren, objetí.
Se mnou je to horší, než jsem si myslela. Nechybí mi nic. Ani lidi. Celoživotně jsem ráda sama.
Stačí mi vědomí, že někdo je v domě.
Borek každý den dlouho spí, jde běhat podle tréninkového plánu, cvičí, oběd nebo ho i vaří, odpoledne fotbal s Ondrou na hřišti, večer s Danem fotbal na počítač. Trochu učení.
Dnes vykopal mega díru na zahradě, abychom tam přesadili ořech, který roste moc u plotu . A ono se ukázalo, že přesadit nejde. Musím rychle vymyslet, co tam zasadím, aby neměl pocit marnosti.
Letos bych ráda pěstovala rajčata. Zapadám přesně do šablony těch ex, co si najdou vztah k některým věcem až po rozchodu. Dřív jsem chodila na zahradu sporadicky, teď kutím, kam bych co zasadila.
Obdivuju ARISU, jak píše na blogu otevřeně.Mám před očima dlouhý seznam lidí, o kterých vím, že blog čtou, včetně mých klientů, příbuzných. Hodně mě to limituje. Nechci nikomu ublížit, ale asi stejně se to děje.
Taky se bojím, abych v někom nevzbuzovala závist, ale čím dál víc jsem přesvědčená, že závistiví lidé to mají geneticky dané. Prostě si nemůžou pomoct. Více či méně s tím bojují a snad i proto se s některými pořád kamarádím, protože tomu nenechávají volné otěže.
Proto jsem asi ani na blog nenapsala, že už 3 týdny mám ,,nové" auto. Poděděné po D.
Sedm let staré, ale vypadá, jako by zrovna vyjelo z výrobní linky. Celý život jsem byla zvyklá na všechno si sama vydělat a najednou mám auto jen tak.
....
D. byl na otočku v Praze odvézt dodávkou obrazy Tomáše Tichého. Tahle výstava byla organizačně, časově i finančně náročná a nakonec jsme museli ještě galerii zavřít. Je mi jasné, že se lidi potýkají se stokrát horšími věcmi, ale i tak mi je to líto.
Další výstavy musím přeorganizovat. Doufám, že na podzim proběhnou workshopy pro gymnázium, které jsme se Šárkou vymyslely.
Večer poslední díl seriálu Piknik na Hanging Rock.
