Tolik pozitivních a negativních pocitů v krátkém čase už jsem dlouho neměla.Můj plán, vyrazit brzy ráno Pendolínem do Prahy, se hned rozpad, když jsem zjistila, že místenky jsou vyprodané. Nezbývalo, než si krapet přivstat ( 3: 30 ráno) a počkat si, jestli se před odjezdem nějaké neuvolní.
Tři hodiny spánku ( do půlnoci jsem dělala poslední přípravy a balení tiskovek na CD, které jsem pak měla chuť vytrhat všem novinářům z ruky, když jsem zjistila, jaké mají ostatní) mi nepřidalo na pozitivní náladě. V kupé jsem narazila na mého kamaráda Aleše , takže nakonec byla cesta velmi příjemná. Probrali jsme totálně všechno a hlavně to, že na některé věci člověk musí sebrat hodně odvahy a i když jsou kolem lidi, co jsou možná lepší, fundovanější, tak je to třeba zkusit.
Tak tedy.Zdárně jsem dorazila na DB. Během tří dnů všichni stihli ještě své instalace dotáhnout do dokonalosti. Na mé instalaci se kupodivu nezměnilo nic :-)) Jen se ještě více zvýraznila páteční improvizace. Evu napadlo rozházet po zemi plastová kolečka, já jsem navěšela na hnusnou stěnu řetězy a přidala růžovou.Hned to bylo o poznání lepší.
Odpoledne jsem vyrazila do Motolské nemocnice.Kafe a zákusek s G. a znovu si připomenutí, že moje účast na DB je vlastně něco úplně nepodstaného.
U Evy strašně ráda vždycky spím. Všechno je u nich útulné a jejich pohostinnost mě vždycky dojímá. Nicméně mi je v Praze strašně smutno a dnes jsem využila příležitosti a svezla se se známým do Havířova. Zítra zase zpátky s kamarádem do Prahy. Já jsem tak ráda, že jsem chvíli doma! Asi napíšu pokračování hymny ....Kde domov můj, kde domov můj....
