Šťastné období rodičovství

Tentokrát jsme se rozdělili. Muž šel na červenou sjezdovku (na délce 1200 m převýšení 500m ), my na modrou .
Trochu jsem se v tom chumlu Davidových kamarádů ztrácela. Ještě, že mě oslovovali dost nahlas - teto. Už tak se lidi zkoumavě dívali,kde jsem k nim přišla.

Šťastné období rodičovství, než začne puberta.

Film : Hořící keř

                                                             rozhovor    ZDE

Rozhovor Petra Viziny se scénáristou Štěpánem Hulíkem mě docela dostal. Jsem měkota, takže chvílema se mi i chtělo brečet.A to pouštěli jen krátké záběry.  To dělá to mateřství.

Štěpán Hulík  s režisérkou Agnieszkou Hollandovou natočili film o Janu Palachovi s názvem ,,Hořící keř" trochu z jiného pohledu.
S moderátorem se trochu znám (díky za svezení metrem :-), proto je mi trochu hloupé ho tak veřejně chválit... aby si nemyslel, že šplhám.  Ale tentokrát výjimka, protože tento rozhovor se mu vážně povedl a byla by škoda, kdybyste se o filmu nedozvěděli.
Kdo kouká o půlnoci na bednu?

Smrt Václava Moravce?

Sleduju Václava Moravce několik let a mám pocit, že to jde k lepšímu.
Kdo je Markéta Lukášková?
Nepotřebuji agresivní rozhovory, chci slyšet odpovědi a ty slyším.

(pozn. Carl Bernstein a Bob Woodward odhalili svými otázkami nečisté jednání prezidenta Nixona)

Jiří Kolář & Béatrice Bizot Korespondáž

( Beatrice zakomponovaná do fotografie)

• Celé to zní jako románový příběh. Jiří Kolář, který emigroval do Francie, se seznámil s mladou Francouzkou Beatrice.  Uzavřeli mezi sebou smlouvu, že si budou rok dopisovat každý den. V té době měl J.Kolář 72 let.
• Smlouva s pravidly korespondence je součástí výstavy , kterou pořádá NG ve Veletržním paláci.  Jak se můžete dočíst v textu pod fotkou, oba se navzájem ovlivnili natolik, že stopy korespondence se pak promítly u obou do další tvorby.
• Těším se ukrutně.
• 
  

• Místo: Veletržní palác 
• Datum konání: 07.12.2012 - 17.03.2013

kurátoři: Anna Pravdová, Petr Přibyl

Výstava Korespondáž, nazvaná po vzoru jmen, která Jiří Kolář vymýšlel pro své výtvarné techniky (roláž, proláž, muchláž...) představuje soubor dosud nevystavených koláží Jiřího Koláře, které vznikly z velké části mezi létem 1986 a podzimem 1987; po celou tu dobu je každodenně vytvářel a posílal dvacetileté Francouzce Béatrice Bizot za to, že mu dennodenně psala dopisy, „jejichž obsah věrně odrážel její život".

Jiří Kolář žil od roku 1980 v emigraci ve Francii a s Béatrice se seznámil v normandském Etretat koncem léta 1986. Poté co se mu svěřila se svým přáním stát se novinářkou, zmínil se o velkých pokrocích, jakých v psaní dosáhla jeho žena Běla, když mu v době jejich nuceného odloučení v prvních letech jeho života v exilu den co den posílala dopis. Ve snaze mladou studentku povzbudit a motivovat ji navrhl, aby mu také den co den napsala třeba jen krátkou zprávu, a na oplátku pokaždé nalezne ve své schránce koláž vytvořenou speciálně pro ni. Úmluvu dokonce stvrdili smlouvou, upřesňující jasná pravidla této korespondence mezi „velmi mladou dívkou a velmi starým mužem". Tak vznikl soubor téměř čtyř stovek koláží, z nichž výstava prezentuje bohatý výběr, doprovázený ukázkami z dopisů, které českému básníku a výtvarníkovi psala Béatrice Bizot.

Vedle této originální vzájemné poštovní výměny mezi oběma protagonisty ovšem Korespondáž vyjadřuje i ozvěny a korespondence v jejich tvorbě a dialog, který spolu jejich díla vedou. Béatrice se totiž místo novinářky stala sochařkou a v její tvorbě můžeme rozpoznat hru analogií a poetiku připomínající Kolářovy práce. Vystavený výběr z její sochařské práce tvoří tedy přirozenou součást výstavy.

V obecnější rovině je Korespondáž poctou Kolářově výjimečné schopnosti probouzet v mladých adeptech tvůrčí potenciál a dohlížet na jeho rozvoj, stejně jako pomoci z tvůrčí krize již zavedeným autorům. Vyžadoval po nich sobě vlastní systematickou pravidelnost, aby neměli možnost ustrnout a od svého cíle ustoupit. Podobně jako v případě Béatricině poskytoval Kolář ostatním podporu nejen duševní, ale s velkorysostí sobě vlastní je motivoval i hmotně a obdarovával je svými díly.

Stejnou velkorysost prokázal i při založení Společnosti přátel Národní galerie v Praze, jejíž dvacetileté výročí si výstavou také připomínáme. Jiří Kolář byl totiž jejím prvním mecenášem.

Lektorské oddělení Sbírky moderního a současného umění připravuje celou řadu doprovodných programů.

K výstavě vychází výpravný katalog Jiří Kolář & Béatrice Bizot Korespondáž.

• 
  

Když se názor stane atributem našeho já

Minulé Vánoce jsem poprvé četla Kunderu: ,,Nesnesitelná lehkost bytí". Bylo to jako číst encyklopedii o životě čtyřicátníků, průřez osobnostmi, odhalování skutečných motivů, do morku kostí, do středu srdce. Vlastně jsem ráda, že jsem knihu nečetla dřív.

Letošní Vánoce jsem dostala Nesmrtelnost (začíná to být tradice:-) a s opatrností ( není možné, aby to bylo taky tak dobré) čtu. Čtu pomalu s pozorností čtenáře Bible - co si z toho mám odnést?

Je to víc než dobré.

Na cestě

Směr Praha - Znojmo - zpět do vidlákova.
Ráno - v poledne - večer
Kundera - Lidovky - WiFi
Croissant - kafe - jablečný řez

Pokud uvidím cestou něco hezkého, pošlu foto, ano?

Cestou na nádráží jsem neviděla vůbec nic. Mlha byla tak hustá, že jsem občas sjížděla do protisměru.
Z vlaku jsem viděla nádhernou zasněženou krajinu. Taky jsem ,, viděla " spoustu krásného textu v knížce .(Musím Vám o tom napsat, ale až zítra.)
Ve Znojmě Althánský palác.
,, Práce jak na kostele". Těším se.

Domů si vezu víno.Pro mého muže, protože dnes to měl s kluky obzvláště logisticky složité a pro kamarádky, páč máme dnes večer scuk.

Hezky a svižně

Máme tady pondělí a s ním i odpružování náporu e-mailů, platebních příkazů, objednávek. Pondělí prostě není o navrhování.
Tak hezky svižně.

Roos Jonker

Roos Jonker

Chápu, že to na Vás může být moc popové, ale tohle je přesně hudba, která mě při práci neruší a zároveň ve mě vyvolává pozitivní náladu. Nedávno jsem narazila na blog, který mapuje britskou jazzovou scénu a nemůžu si ho vynachválit.

Hezký večer

Lyže - volby - abrakadabra

Letošní zahájení lyžařské sezóny bylo tak, jak jsem si představovala. Slunce, mírně pod nulou, sníh křupavý a na sjezdovce žádné ledové plotny. Trochu nejistá, jestli jsem to za ty roky plužení za dětmi nezapomněla. Odměna za roky odříkání souvislé jízdy je, že kluci si už na svahu poradí sami. Bylo to vážně, vážně skvělé.

Domů jsme přijeli tak akorát, abychom mohli sledovat volby. Ke K.S. mám hodně výhrad, ale v druhém kole určitě dostane můj hlas.

Z čeho jsem hodně rozčarovaná je způsob, jakým lidé vyjadřovali své názory. Povýšenost, zesměšňování druhého názoru primitivními způsoby, neschopnost diskuse s úctou k druhému. 

Test lidství, přátelství a charakteru výborný. 

I já si musím sáhnout do svědomí  a omluvit se  Sašovi, když napsal na FB, že volí Karla. Bylo to den po Zlatém slavíkovi a mě nic jiného v tu chvílí nenapadlo, než napsat, že už je pozdě. Tehdy mi to přišlo vtipné, ale jemu asi ne. Tak vážně sorry.

Závěr dne je moc hezký. Do svítícího stolu jsme tentokrát zabudovali senzorické čidlo, takže když se v určitém bodě nad stolem máchne, tak zhasne a nebo se rozsvítí. Je to takové abrakadabra, které bude budoucí majitelku určitě bavit. Je to překvapení:-))

Za jedna

B. donesl z písemky (neživá příroda) za jedna.
Jedna  jediná chyba. Proč je den a  noc? Protože se Země otáčí kolem vlastního slunce. Aha.

Muž obvykle tuhle událost komentuje:,,Ááááá, maminka dostala jedničku."

Rodiče, kterým děti nosí běžně jedničky , nikdy nemůžou zažít takovou euforii, jako ti, co jim děti nosí jedničky výjimečně jako medajle.

Návod na složení

Včera jsme se s Alicí pokoušely natočit návod na složení pro jednu paní. Je pravda, že se asi lidi trochu při skládání trápí, ale na druhou stranu to může být hezký program na večer.
Pro ty, co mají chuť lampu při skládání vzteky roztrhnout, je video ZDE

Video je v pořadí páté. U prvních jsem dostávala záchvat smíchu já nebo Alice.

Asi se divíte, proč se směju, když říkám název lampy Orbital. To proto, že když jsme natočily jakž takž normální video, zjistila jsem, že jsem řekla úplně jiný název lampy.

Soňo, soustřeď se!

Mami, hele, Bílkova vila

Ani nevím, jak jsem došla na webovky eateliér. V rychlosti jsem rolovala a najednou D. vykřikl:,, Jé, Bílkova vila!".

O Bílkovi jsme mluvili před rokem a to jen v té souvislosti, že svou víru v Boha promítal do tvorby.
Člověk si myslí, že většinu věcí děti nevnímají, ale asi jde opravdu o to, jak se o tom s nimi mluví.

Včera  jsem Borka postavila do středu jako slunce a obíhala kolem něho a ještě se točila kolem svojí vlastní osy(jen si to někdy zkuste). Ve chvíli, kdy jsme byli tvářemi k sobě jsme si řekli: ,,A je den " a zády ,,A je noc".
Pak jsme shazovali ze stolu věci a zjišťovali, jestli to jádro vážně funguje a nakonec jsme jako kosmonauti překonali zemskou přitažlivost.

Jen aby Borek nenapsal v písemce, že den je tehdy, když se na něho mamka dívá:-)

Hůůůů