Spolu v dílně

Dívka s pomeranči

  Včera jsem dočetla Dívku s pomeranči. Koupili jsme ji stejný den , jako bílou myš a hned večer jsem jí dětem začala číst.(na doporučení Maaristána)
Borek naštěstí hned u třetí strany usnul.
Je to kniha určená pro děti od 15 let až do 99, jak s oblibou píše Kosmas.

Komu někdo blízký zemřel v dětství, jen stěží při čtení udrží emoce na uzdě.
Kniha je  od začátku napínavá nejen tím, že se toužíte rychle dozvědět, jakou otázku klade otec synovi, ale taky , kdo je záhadná dívka s pomeranči, kterou kdysi uviděl a už se nikdy nezbavil touhy  spatřit jí znova.

Mimo jiné mu v dopise vypráví příběh, který sám prožil, který ovlivnil nejen jeho samotného, ale vlastně i Georga. Je to příběh dívky s pomeranči. Krásné slečny, která se v mládí jeho otci připletla do cesty osudu. První setkání bylo spojené s pomeranči, a na tomto ovoci nakonec mladík zahájil své zoufalé hledání po dívce, která ho očarovala na první pohled. Vznikl tak nejen milostný příběh spojený s řešením záhady dívčiny totožnosti, ale především příběh o cestě za svým snem, o odhodlání překonat sebe samého a dosáhnou svých tužeb. 
(www.knihovnice.cz)

Bydlím s architektem

Včera jsem narazila na starší článek od Hany  Doležalové ,,Bydlím s architektem" v časopise Marianne bydlení .Je to rozhovor se třemi manželkami známých architektů. Tady je 1. díl

Zkopírovala jsem ještě rozhovor se ženou architekta Ladislava Lábuse.

Docela mě potěšilo, že i on žije v něčem, co je na hony vzdáleném tomu, co navrhuje.

Život totiž není jen o architektuře, ale i kompromisu, který děláme , aby i partner se cítil doma příjemně.

Dorota,
manželka architekta Ladislava Lábuse
Manželé Lábusovi bydlí v nájemním bytě  4 + 1 na pražských Vinohradech. V bytě s vysokými stropy a dřevěným táflováním, který tady kdysi zařídili Dorotini rodiče. „My s mužem máme tři dcery a já sama jsem také ze tří dětí, a ačkoli má byt sto čtyřicet  metrů, vždycky nás v něm bylo dost.“

Staré věci mi vyhovují
V době, kdy se sem za svou ženou Ladislav Lábus přistěhoval, už bylo dost těžké, aby do léty prověřeného a obydleného prostoru jako architekt nějak vstupoval. Na začátku devadesátých let tu však k bydlení pro sedmičlennou rodinu přibyl ještě pomyslný ateliér: „Ladislav začínal budovat svou kancelář tady na obrovském starém psacím stole pořízeném v bazaru pod Libeňským mostem, o který se dalo opřít prkno. Dělával v noci, takže jsme měli spaní vyřešené tak, aby se dalo odclonit a aby bylo možné v jedné místnosti spát i pracovat zároveň,“ vypráví Dora.

Nikdy však rodina nebyla podle Doroty v bezprostřední nouzi. „Možná proto byly naše pokusy o vlastní bydlení vlažné, a tudíž neúspěšné. Asi nepatříme k těm šikovným a schopným, takže jsme si vlastní byt nesehnali, ani jsme nic nepostavili. Tenhle způsob života nám ale dává možnost netrápit se tím. Naši vrstevníci si domy stavěli vlastnoručně a trávili tím spoustu času. Náš byt sice není zařízený v žádném duchu, je to pel-mel z toho, co se kde sneslo, ale najdete tu vedle sebe malovanou skříň po tetě, knihovnu, kterou táta vyrobil z prken a ze starých kusů nábytku, svatební nábytek po babičce, podhled pod stropem vytvořený z táflovaných dveří, které chtěli sousedi vyhodit, palandu z lešení i tu, kterou nám dětem svého času vyrobil z kmene stromu můj otec. Na ní později spaly i naše holky.“

Podle Dory je to interiér sice nevšední, ale jí jako archivářce nevadí. „Staré věci mi vyhovují, a i můj muž zrovna nedávno vybavil zbrusu nový minimalistický interiér starým bytelným nábytkem.“

Jediná věc, kterou Ladislav navrhl do jejich bytu, byla kuchyň, a to proto, že se ta stará rozpadla. Takže teď mají Lábusovi moderní linku, která je ale pořád doplněná kredencí po babičce. Když chtěli nedávno vyměnit staré židle po dědovi, protože z nich už lezla sláma, ukázalo se, jak je vybírání nového nábytku s architektem těžké. „Nenašli jsme jedinou židli, která by dokázala vyhovět Láďovým nárokům. Nakonec to dopadlo tak, že ty staré můj táta sentimentálně opravil a zůstaly na svém místě.“

Skauti přežijí všechno
Univerzální recept na spokojené vícegenerační soužití Dora Lábusová nemá, to jejich prý funguje po skautsku. „Moji rodiče byli skauti, já jsem skaut a všechny naše holky prošly skautským oddílem. Jsou naučené postarat se o sebe, starší automaticky pečují o mladší. Nejsou individualistické ani náročné a jsou zvyklé na týmovou práci. Naučily se brát ohled na ostatní a komunikovat. Každý u nás doma například ví, kdy má vstávat. Když se totiž opozdí, má smůlu, protože v koupelně už je obsazeno. Také se u nás vždycky dělaly společné večeře  a dodnes tenhle zvyk pořád dodržujeme.“

Dorota Lábusová
říká, že ačkoli její muž definuje prostor kdekomu, on sám si ten svůj vlastní až tak přesně vymezit nechce: „Asi podvědomě tuší, že by si nás do své promyšlené minimalistické vily ani nemohl vzít s sebou. Já si totiž život v takovém domě příliš nedovedu představit a nevím, jestli bych čistý interiér nezačala zaplňovat po svém.“

Obtisky

Obtisk jsou naše děti.Nikdy se mi nepodaří obtisknout květinu do hlíny úplně přesně .
Ale z obrysů ( a rysů) je zřejmé, že patří k sobě.

Pracovně do Znojma

V sobotu se jedu podívat na Althánský palác 

Předevčírem jsem měla sen o tom, jak jsem v  paláci. Procházela jsem jednotlivými pokoji . Vypadly úplně jinak, než je vidět na fotkách. Občas jsem natrefila na nějakou restaurátorku, mluvily jsme o nábytku velmi zasvěceně( přitom horko těžko rozeznám barokní nábytek od rokoka, či renesance).

Ve snu jsme většinou velmi chytří. A nejen to. Máme výjimečné schopnosti, jako třeba  létat, přesunovat se v čase , zneškodnit únosce letadla ( ano, to se mi zdálo už dvakrát)....Je to zábavné.
Horší je, když v reálném životě máme stejný pocit, že všemu rozumíme. Tím ztrácíme schopnost pro diskusi a naslouchání. Jsme netrpěliví. Zlobí nás jiný názor, místo abychom se radovali z různosti toho druhého.
Líbí se mi život právě v té různosti a neschopnosti úplně všemu porozumět. Nesnáším dogmatismus ať v církevním nebo sekulárním prostředí.
...................................................................................................................................................................


Před 14 dny jsme seděli s mým klientem na koberci v jeho garsonce. Musím se přiznat , že ze začátku, když jsem pro něho začala pracovat, mi trochu lezl na nervy. Volal o víkendu a klidně v jedenáct v noci osmkrát, dokud jsem to nezvedla. 18 letý pošuk.
Byl tak jiný! Přesto jsem z nepochopitelného důvodu cítila časem náklonnost.

Na koberci jsme mluvili o jeho rodině, mámě, závislosti, prohrách....a v tu chvíli jsem tak moc ho chtěla obejmout , být mu sestrou, matkou čímkoliv, jen aby věděl, že není na to sám. Říct mu , že nic není definitivní a že má ještě spoustu příležitostí obrátit život jiným směrem.

Hodně štěstí  M.!

V ateliéru s iPadem

Televizi jsem neviděla ani nepamatuju. Šípa mám ráda. Víc než Krause.
Díky tomu, že mi David stáhl aplikaci na internetové vysílání , sjela jsem tři díly během glazování.

Magic mouse

K našemu morčeti přibyla jedna bílá myš. Klidně jí nechám běhat po stole.
Určitě jste si všimli, že kromě bezdrátového připojení , má na sobě ještě jednu zvláštnost a to, že nemá na sobě klasický roll.
Každý, kdo zkusil používat mojí starou myš, nechápal, jak můžu s prokluzující myší pracovat.
Včera jsme dostali s Davidem rozchod na hodinu v Karolině. Muž si šel koupit kalhoty, my zaparkovali do Q- store ( prodejna Applu). U Applu se můžete rozhodovat ze tří myší. Bezdrátová Magic Mouse, která částečně funguje dotekově (je to slast největší dotekově rolovat, procházet se okny), klasická myš a Magic Trackpad .
K myši jsem ještě koupila novou klávesnici. Bezdrátová nemá numerickou část vpravo, což by mě při kótování asi po hodině zabilo.
Večer jsme hned odzkoušeli, co všechno ta malá potvůrka umí.
Bylo lehké mě nadchnout. Vlastně už to, že neprokluzuje, je citlivá a dvojím dotekem  přeskakuju v programech, mi úplně stačí ke štěstí.

Alice dnes taky zářila. Objevila v čem je zakopaný pec se světlem v 3D a na závěr pracovní doby  jí ještě dovezli katalogy kování. Prohlížela si je s tak šťastným výrazem, jako by měla nějaký objednávkový katalog na oblečení a mohla i vybrat, co chtěla. Fakt nekecám. Naprosto blažený výraz z toho, kolik různých kování může navrhnout do nábytku.
Mám to i natočené:-)
Jsem tak ráda, že jí mám.

V počítači nebo tužkou?

Dělám třetí verzi závěsného baru s tajnou schránkou.Vymyšlené jsem to měla za 5 minut, nakreslené za 10 minut, ale v počítači mi 3D trvalo skoro hodinu . Dělám totiž ve SketchUp poprvé v životě. Než se člověk zorientuje, co který nástroj dělá, chvíli to trvá. Za tu hodinu jsem zjistila funkci sotva třetiny nástrojů.

Stejně je kreslení tužkou nejlepší. 

Kromě SketchUpu jsem si stáhla 30 denní free verzi Photoshopu.

Jaká slast! Stejně úžasný pocit, jako  když se vrátíte z dovolené domů do známého prostředí.

Jen nevím, co budu dělat za 22 dní.

Ještě se vrátím k Davidovu  skautskému táboru. Vrátilo se nám rozumné, slušné, ochotné dítě , vděčné za všechno. (Kde děláme ve výchově chybu?) O táboru vypráví s takovým nadšením, přitom pro mě by to byla noční můra. (denně nosit deseti litrové kanystry vody do prudkého kopce, být bez studené pitné vody atd).

Dnes mi David stáhl pár věcí do iPadu ( mami, takhle ty GB nikdy nezaplníš). Kromě jiného noviny DNES. 

Při té příležitosti jsem mu povyprávěla o  Pussy Riot ( o Putinovi), o Dopravním podniku a neuvěřitelném toku peněz....my si totiž někdy myslíme, že děti to nezajímá, ale to je omyl. Jsou jako houby. Chtějí si povídat o čemkoliv.

Zpátky

Poprvé byl David na čtrnáctidenním táboře. Týden byl pro mě fajn oddych, po týdnu jsem počítala dny.

Tábor byl bez elektřiny, spojení, mytí pouze v řece a strava střídmá tak, že zhubl 3kg. Zvládala bych to určitě mnohem lépe, kdyby jsem mohla občas zavolat. Po 10 dnech mi přišel pidi dopis o tom, že má horečku a je mu hrozně zle. Kdyby zrovna v ten den nebyla na táboře kamarádka a nevolala, že David už je ok, tak šíleně plaším.

Navzdory tomu, že mu 3x vyházeli celý stan pro extrémní nepořádek, neustále dělal dřepy za zapomenuté věci a na dvoudenním výletě museli ujít 58 km i s báglem , byl z tábora nadšen.

Druhý dopis už zněl lépe. (celý ho za něj napsala Magda, on jen diktoval:-)

Štastný v posteli u mě v pracovně. Mami, na tohle jsem se těšil. 

One step

Je to jedna z mých nejoblíbenějších od Arethy Franklin.
Nevím jak Vám, ale mě se zdá remix docela zdařilý.


Pro zastánce klasiky je originál zde:

I'm only one step ahead of heartbreak
one step ahead of misery
one step is all I have to take
backwards, to be the same old fool for you
I used to be
I'm only one step ahead of your arms
one kiss away from your sweet lips
I know I can't afford to stop for one moment
Cos I'm just out of reach of your fingertips
Your warm breath on my shoulder
Keeps reminding me
That it's too soon to forget you
It's too late to be free, can't you see?
I'm only one step ahead of your love
I try and yet I can't take two
Seems like I'll have to take that one step backwards
Cos one step ahead is a step too far away from you.
Cos one step ahead is a step too far away from you.
Just one step ahead is a step too far away from you.

Kružnice podle špagátu

Celý den jsme se s Alicí smály a trochu u toho pracovaly.

Postel do malého prostoru

  Po šíleně dlouhé době jsem se podívala na odkazy , které mám vpravo na blogu.
  Pročetla jsem zpětně Zase ta Lucie, na The Selby pořád krásné, neučasané, zabydlené interiéry a u TOTOTU přibyl nový prototyp postele.

 Mrkněte se na   VIDEO .

 a na další jeho PROTOTYPY

Nezapomeňte si něco večer přečíst

Dobrou noc