čtvrtek 23. srpna 2012

Bydlím s architektem


Včera jsem narazila na starší článek od Hany  Doležalové ,,Bydlím s architektem" v časopise Marianne bydlení .Je to rozhovor se třemi manželkami známých architektů. Tady je 1. díl

Zkopírovala jsem ještě rozhovor se ženou architekta Ladislava Lábuse.
Docela mě potěšilo, že i on žije v něčem, co je na hony vzdáleném tomu, co navrhuje.
Život totiž není jen o architektuře, ale i kompromisu, který děláme , aby i partner se cítil doma příjemně.







Dorota,
manželka architekta Ladislava Lábuse
Manželé Lábusovi bydlí v nájemním bytě  4 + 1 na pražských Vinohradech. V bytě s vysokými stropy a dřevěným táflováním, který tady kdysi zařídili Dorotini rodiče. „My s mužem máme tři dcery a já sama jsem také ze tří dětí, a ačkoli má byt sto čtyřicet  metrů, vždycky nás v něm bylo dost.“

Staré věci mi vyhovují
V době, kdy se sem za svou ženou Ladislav Lábus přistěhoval, už bylo dost těžké, aby do léty prověřeného a obydleného prostoru jako architekt nějak vstupoval. Na začátku devadesátých let tu však k bydlení pro sedmičlennou rodinu přibyl ještě pomyslný ateliér: „Ladislav začínal budovat svou kancelář tady na obrovském starém psacím stole pořízeném v bazaru pod Libeňským mostem, o který se dalo opřít prkno. Dělával v noci, takže jsme měli spaní vyřešené tak, aby se dalo odclonit a aby bylo možné v jedné místnosti spát i pracovat zároveň,“ vypráví Dora.

Nikdy však rodina nebyla podle Doroty v bezprostřední nouzi. „Možná proto byly naše pokusy o vlastní bydlení vlažné, a tudíž neúspěšné. Asi nepatříme k těm šikovným a schopným, takže jsme si vlastní byt nesehnali, ani jsme nic nepostavili. Tenhle způsob života nám ale dává možnost netrápit se tím. Naši vrstevníci si domy stavěli vlastnoručně a trávili tím spoustu času. Náš byt sice není zařízený v žádném duchu, je to pel-mel z toho, co se kde sneslo, ale najdete tu vedle sebe malovanou skříň po tetě, knihovnu, kterou táta vyrobil z prken a ze starých kusů nábytku, svatební nábytek po babičce, podhled pod stropem vytvořený z táflovaných dveří, které chtěli sousedi vyhodit, palandu z lešení i tu, kterou nám dětem svého času vyrobil z kmene stromu můj otec. Na ní později spaly i naše holky.“

Podle Dory je to interiér sice nevšední, ale jí jako archivářce nevadí. „Staré věci mi vyhovují, a i můj muž zrovna nedávno vybavil zbrusu nový minimalistický interiér starým bytelným nábytkem.“

Jediná věc, kterou Ladislav navrhl do jejich bytu, byla kuchyň, a to proto, že se ta stará rozpadla. Takže teď mají Lábusovi moderní linku, která je ale pořád doplněná kredencí po babičce. Když chtěli nedávno vyměnit staré židle po dědovi, protože z nich už lezla sláma, ukázalo se, jak je vybírání nového nábytku s architektem těžké. „Nenašli jsme jedinou židli, která by dokázala vyhovět Láďovým nárokům. Nakonec to dopadlo tak, že ty staré můj táta sentimentálně opravil a zůstaly na svém místě.“

Skauti přežijí všechno
Univerzální recept na spokojené vícegenerační soužití Dora Lábusová nemá, to jejich prý funguje po skautsku. „Moji rodiče byli skauti, já jsem skaut a všechny naše holky prošly skautským oddílem. Jsou naučené postarat se o sebe, starší automaticky pečují o mladší. Nejsou individualistické ani náročné a jsou zvyklé na týmovou práci. Naučily se brát ohled na ostatní a komunikovat. Každý u nás doma například ví, kdy má vstávat. Když se totiž opozdí, má smůlu, protože v koupelně už je obsazeno. Také se u nás vždycky dělaly společné večeře  a dodnes tenhle zvyk pořád dodržujeme.“

Dorota Lábusová
říká, že ačkoli její muž definuje prostor kdekomu, on sám si ten svůj vlastní až tak přesně vymezit nechce: „Asi podvědomě tuší, že by si nás do své promyšlené minimalistické vily ani nemohl vzít s sebou. Já si totiž život v takovém domě příliš nedovedu představit a nevím, jestli bych čistý interiér nezačala zaplňovat po svém.“