Kunštát a babí léto

(foto z minulého roku)

 Moc díky za všechny komentáře u předchozího příspěvku.Vypsala jsem si vaše postřehy v bodech a snažila se zachytit to podstatné. Ještě k tomu určitě ještě něco napíšu, ale momentálně makám v dílně i v noci, takže jsem v myšlenkách od webu odběhla.

 Jen v rychlosti. Kdyby jste se příští víkend hrozně nudili, zvu vás na keramické Kunštácké trhy.
Když půjdete po náměstí dolů, náš stánek je vpravo ve stejné úrovni jako je pódium. Nemůžete ho přehlédnout, protože prodáváme společně s levandulovým Honzou. Vůně levandule z Francie se line celým náměstím.
Jako vždy jedu se Silvou.  Ona je totiž holka do nepohody, je s ní legrace a skvěle řídí. Se těšííííím!!!

Strašný žvásty

Nejraději bych dala na web jen fotky , kontakt a napsala.  OK. Jestli se Vám to líbí, tak mi napište a  třeba se domluvíme. Jenže nemám dost odvahy , aby jsem to takto udělala.
Surfuju po stránkách jiných studií a čtu srdceryvné příběhy, jak jim na klientech záleží. Moje psaní je v bleděmodrém. I přesto, že všechno  je pravda, celé to vyznívá jako děsné klišé.

Proč nenapíšu:,,Design mě fakt baví. Často nemůžu usnout, protože myslím na nějakou pitomou židli a když ráno jedu do truhlárny kouknout, jak židle  vypadá v reálu, prožívám duševní orgasmus.
Miluju dřevo, dub, bílou a strohost, která dává prostor pro to, aby si každý svůj prostor zabydlel po svém. Dejte mi své peníze, důvěru a navrhnu Vám nábytek, který se bude dědit po generace. Chci, aby jste každý den, když užíváte můj nábytek, cítili, jak jste výjimeční.



Design alive!!§jehegdáwhjpíd:>+<:ů""§hdbdu

And a její hudba

 Díky AND za dnešní odkaz na hudbu.

Chjo.

Prší a kluci ryjí

 D. se rozhodl, že když už vyryl Tančící dům a vilu Tugendhat, bude pokračovat v tématu architektury. Vyhrabal odpoledne z garáže lino a skoro dvě hodiny se snažil co nejvěrněji obkreslit dům.
Vybrali jsme spolu několik významných architektů současnosti. Mezi nimi  architektku úspěšnou na světové úrovni (její stavba viz foto ).
Tušíte, kdo to je?

                                                              (foto : nápověda)

Borek si vybral  obrázek - řez pyramidou s chodbami, což mě dost potěšilo, protože pyramidy se zapadajícím sluncem u mě hraničí s kýčem.

Snažila jsem se Borkovi vysvětlit, že nejde o to, ztvárnit dokonale danou věc, ale přinést nový pohled. Dost ho to uklidnilo, protože se mu čáry zdály křivé a místy projel až na stůl . Zatím bez zranění.

Napsat knihu - jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s minulostí

Dřív mi bylo během cestování trochu smutno. Hlavně to čekání na vlak a prostoje mezi jednotlivými schůzkami. Včera mi došlo, že tyhle pocity už dávno nemám. Kniha, wifi a káva je moje svatá trojce, která ve mě udržuje stav blaženosti. Navíc, pořád mi ještě zůstalo odbavování cestujících na Hlaváku.
Nevím, jestli je to tou modrou košilí, která připomíná uniformu českých drah  nebo je to můj zevlující výraz.... tak jako tak, vždycky, a to fakt nekecám, mě někdo požádá o radu.
Tentokrát americký pár, co cestuje po východní Evropě. V každé zemi tráví 3 dny. Mluvili krásně srozumitelně anglicky. Já samozřejmě  děsné pako, protože jsem si nemohla vzpomenout na slovo perón.
A teď bacha. V tu chvíli se přitočil jeden pán(bez zavazadel, dost ležérně oblečený, trochu pomačkaný) a s brilantní angličtinou se jich zeptal, jestli potřebují pomoct. Oni že né, že už mají mě a že čekají , kdy se zobrazí perón, kam přijede vlak.
Nějakým zázrakem věděl, na který perón vlak  přijede  a jak se tam mají dostat. Pak si stoupl opodál a vyhlížel další zoufalce.( zmínil se, že je na nádraží každý den)
Moje teorie je, že je to nějaký chytrý blázen, co nemá co dělat a přišel na to, jak být užitečný.
Samozřejmě mě napadá i mnoho jiných teorii, ale tahle se mi líbí nejvíc.

Ok. Tak která že to byla kniha v obálce?
Ostrov Sukkwan od amerického spisovatele Davida Vanna.

Podle anotace by si člověk mohl myslet, že to bude dobrodružná knížka na motivy Jacka Londona. Do půlky se to tak tak trochu čte. Kniha je tenká a dramatické zápletky rozhodně nechybí. Ale jestli si myslíte, že jde o zápas s medvědem , tak to jste na omylu. Je to především zápas  o vlastní duši.O vztahu mezi otcem a synem.

Přesně v půlce dojde ke zvratu a vy si říkáte: Bože můj, to snad ne! Bylo to tak šílené, že jsem musela na chvíli knihu zavřít.

Dřív než začnete knihu číst, doporučuji si přečíst rozhovor s autorem. Pak pochopíte, proč právě tento námět.

Americkému spisovateli Davidu Vannovi se zastřelil otec, když bylo chlapci třináct let. S takovou zkušeností se člověk v životě vyrovnává těžko. David Vann svěřil papíru hypotetický příběh, který se mohl odehrát, kdyby si tehdy jeho otec zbraň k hlavě nepřiložil. 

Dnešní lidovky

Pokud to ještě stihnete, doporučuju páteční Lidovky s přílohou. Výborné články . Počínaje rozhovorem s Olgou Špátovou, konče Sluneční školou v Himaláji.
Podtrháno, vytrhnuto. Založeno v notesu.

Dvě tajné knihy

Pět minut před zavřením pošty jsem si vyzvedla objednanou knihu. Ech. Já se těším.
Dnes v poledne do Prahy - večer Brandýs nad Labem - pátek ráno Praha - zastávka Pardubice - Havířov.

Oběma klukům začaly zápasy a soustředění, takže pochybuji, že jim budu chybět.

Včera večer jsem s Davidem a jeho kamarádem Mikulášem seděla půl hodiny na parkovišti a rozebírali jsme  knížku, kterou má M. rozečtenou ( Hanele - fakt hustý:-)) Téma byl sex . Ještě teď se usmívám.
D. si vzpomněl, že jeho spolužák nejmenovanou knihu zařadil do seznamu přečtených knih. Obvykle prý četl knihu dva měsíce, ale tuto měl za 4 dny zhltnutou.
Asi si jí taky přečtu, aby jsem byla v obraze:-)

Dočteno

Kniha ,,O čem mluvím, když mluvím o běhání"  je čtení na jeden večer.
Dočetla jsem až včera, protože v noci s Rijou děláme keramiku. Tři týdny před Kunštáckými trhy je přesně ten čas, kdy je poslední šance něco vyrobit. Zbývající dva týdny se už jen pálí v peci.

Poslední dva dny jsem si pokaždé při ranním běhu vzpomněla na nějaký úsek z knihy.
Hned v úvodu se píše, že kniha je určená pro tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce (a není jich málo), pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem a nakonec, jak se stát běžcem na dlouhou trať.

Skalní příznivec nejsem, ale zajímalo mě, co je to za muže, co vymyslí příběh, který se odvíjí na základě zvráceného proroctví. (Kafka na pobřeží) a nebo bestseller Norské dřevo. A jste v šoku. V knize sám sebe vykresluje jako typického Japonce, dříče s velkou disciplínou. Ráno hodinu běhá, 4 hodiny píše, odpolední relax, večer jde brzo spát, aby mohl druhý den zase psát. Je jako mašina na psaní i na běhání. Po této knize bych se skalním fanouškem nestala, protože po literární stránce je velmi slabá. Přesto bych jí ráda doporučila a to hlavně třetí skupině , tedy běžcům. Začátečníkům  i těm, co už mají za sebou maraton.

Murakami velmi dobře popisuje krizi , kterou někteří mají na 35 km a jiní  (jako třeba já:-) už na 5 km. Během čtení si člověk uvědomí, že spoustu důvodů, proč ten den neběžel, vlastně pádnými důvody nebyly.

Včera bych za obvyklé situace běžet nešla. Drobně mrholilo a nevypadalo, že by se chtělo vyčasit.
Ale když ten děda Murakami běhá taky v dešti a má o 20 let více, tak přece nebudu takový posera!
Ono je konec konců   mnohem příjemnější, když Vám kape z nosu dešťová voda, než vlastní pot( toto léto i v ranních hodinách bylo zvlášť pekelné).

Hledače receptu, jak být úspěšný spisovatel, kniha asi taky trochu zklame. Jedinou radu, kterou najdete je, že je třeba psaní věnovat každý den. Tato rada mi spíš připadá, jako recept na to, jak vydat každý rok jednu knihu, než jak být úspěšný. Ale na jednu pasáž pořád myslím. Vypráví o tom, jak si jako třicetiletý otevřel bar.Všichni jeho přátelé ho od toho odrazovali. Prý není na vedení baru stavěný. (obvykle naši nejbližší jasně vědí, co bychom měli dělat a co ne:-).Po třech letech, kdy se mu po nocích podařilo napsat knihu, kterou mu vydali,  rozhodl se bar zavřít. To zase přátelé radili, že je to škoda, když má  bar tak dobře zavedený...Přesto bar zavřel a rozhodl se rok věnovat psaní.
Napsat knihu nebo běhat každý den má určitou souvislost.U obou činností se můžeme vymlouvat, že nemáme čas nebo sílu. Ale jde jen o jedno. Jestli to opravdu chceme dělat.

Kniha byla kritiky přijata velmi špatně. (asi to bude tím, že málo kritiků běhá:-)

Při ranním běhu

Se sluchátky na uších je nebezpečné běhat. Po 500 metrech svižného tempa Abby jsem pak další kilometr musela srovnávat dech:-)

Na cestě 2.

(Znojmo)

Je to více než rok, co mi došlo , že život je příliš hezký na to, než aby jsem pořád pracovala. Určitě k tomu přispěl i moment, kdy jsem byla hospitalizovaná v Praze s podezřením na nádor v hlavě. I když mě práce nesmírně baví, baví mě i jiné věci. Třeba ty nechutně konzumní věci jako je Apple.

Co mě ale baví nejvíc, jsou světy, kterým vůbec nerozumím.

Většinu cesty jsme si s M.povídali o letadlech. Co která klapka dělá, o eliptických křídlech, létání.

M . se rozhodl, že vyvine letadlo, které bude v něčem výjimečné .

Už pro něj pracuju více než rok a nikdy se o letadlech nezmínil.

 Nakonec jsme se domluvili, že já mu ukážu dům v Mikulově , který by měl rozhodně vidět a on mi ukáže svoje letadla. (mají moc hezké stránky a fotky letadel)

Trasa dne byla šílená: Havířov-  Pardubice - Znojmo- Mikulov- Šumperk  - Havířov. ( a to jsme stihli ještě oběd i večeři)

Zásada je. Nikdy se nedívat řidiči na tachometr, protože při letmém pohledu se mi zdálo, že se blížíme rychlosti UL letadlu. Byla jsem pevně rozhodnutá , že se na letadla jen podívám. Který blázen by lezl do letadla, které se teprve vyvíjí?! Ale když jsem stála v hangáru, bylo mi jasné, že poletím. Nikdo mě nemusel přemlouvat.

Když se křídlo naklánělo v zatáčkách téměř kolmo k zemi, nebo když  z ničeho nic jsme ,,upadli,, o několik metrů níž, necítila jsem strach, ale zvláštně radostný pocit v břiše.

(Mikulov)

(hangár a výroba letadla)

(kontrola před vzlétnutím)

(ocas)

(foto z jejich stránek)

Hej, já letím:-)

Překvapení dne.Naposledy jsem letěla ve třetí třídě.
Letět nad krajinou je nádhera!!!

Nakonec se ukázalo, že pan M. nejen opravuje staré nemovitosti, ale že se dal na výrobu letadel.Letím ve třetím prototypu, který se stále testuje.Má krásný tvar a lítá skvěle.

Na cestě

Včera jsem si na rychlo vyřídila průkazku do knihovny. Jsem překvapená , kolik knižních novinek tam mají. Milé bylo zjištění, že tam pracuje kamarádka, která chodila k nám do mateřského centra.

(To mi jen připomíná, že ke konci září je uzávěrka grantu, který vypisuje Ministerstvo práce sociálních věcí.My se na to vrháme příští týden.)

Půjčila jsem si Murakamiho  ,,O čem mluvím , když mluvím o běhání.'' a Vámi doporučenou knihu Tajemství karet.

David chodí do knihovny už dva roky .Nedávno zahlásil, že je pravidelný sponzor neziskového sektoru, díky pravidelnému  placení upomínek.Musela jsem se zasmát, i když to bylo nevýchovné.

 D. si půjčuje děsný braky, jako třeba ,, Když pes zavyje ze záhrobí'', ale pořád si říkám, že lepší něco než nic.
Už jsem dávno vzdala podstrkováni Verneovek.

Za chvíli pŕesedám z vlaku do auta směr Znojmo . Posledně jsme se s klientem nabourali , protože nedal přednost .Je to takový roztržitý milionář.
Ale velmi pokorný a vzdělaný člověk.Dnes tedy jen jedno přání, hlavně ať dojedeme živí a zdraví.

Spolu v dílně