V zimě by se lidi neměli vítat líbáním.

Léčebné metody chřipky.
- první den slivovice
- druhý den výměna slivovice za časté dávky brufenu ...nemůžu nic..i myšlení mě bolí
- třetí den ...hlavně nevypadat nemocně...to si připadám pak ještě nemocnější. Umyla jsem si hlavu a namalovala řasy. Koukám na Přátele . Asi jsem děsný exot, ale viděla jsem jen pár dílů.
Hrozně mě to baví a cítím, že se uzdravuju.( mám chuť na kávu) Ve dvě do galerie. Mám směnu.
Večer promítáme.
Přijďte. Líbat se nebudeme.

Nové police

V našem ateliéru.

Masivní dub- láska na celý život.

Image squatu

Neskutečný bordel v Davidovém pokoji umocňují  prověšené závěsy. Jediné, co ho trochu omlouvá, je neustálé kutilství. Buď montuje skate, lepí gripy a nebo právě teď dělá koláž na stěnu.

Tak aspoň nové rolety. Přivrtal si je hned druhý den. 

Nově posvařovaný rail málem otestoval svým obličejem.

Zjistily jsme, že jsme příliš spokojené.

Přesně TOHLE jsem chtěla napsat. Skoro ničemu jsem nerozuměla, v duchu jsem se bála, jestli mi  holky představení neotlučou o hlavu.
Hlavní myšlenka představení byla: čemu všemu musí žena čelit, co všechno musí zvládnout.
Asi jsme příliš spokojené, než aby se nás to dotýkalo.
My jsme dokonce spokojené i samy se sebou. To je drzost.
 Jasně. Máme záchvaty cvičení, diet, ale ve skutečnosti ani jedna z nás nemá žádné mindráky, i když by se důvod našel.
Docela jsem se nasmála , když jsem viděla své křivé nohy na fotce z vernisáže.
TADY
Alice vtipně poznamenala, že jsou ve tvaru sjezdařských tyček.

Co nového..

Jedna velká změna je, že Ali nastoupila do jiné firmy. Nabídli jí tak hezký plat, že bych neodmítla možná ani já, ale mně se na volné noze moc líbí.

Zůstaly nám společné pracovní čtvrtky. 

Jediná výhoda je, že nemusím brát tolik zakázek, tím pádem mám větší prostor rozvíjet věci, na které jsem neměla už kapacitu. Dopřávám si ten luxus, že celý den jen skicuju a vymýšlím finesy.

Nikoho nového brát nechci. Alice mi vyhovovala po lidské i pracovní stránce. Nasazenou laťku by jen tak někdo nedotáhl. Chybí mi její humor.

V pátek vyrážíme do divadla + ještě Silva  a Gabka. Hrajou Uhozené květinou  s Vandou Hybnerovou.

V neděli jsme se Silvou koukaly na Jasmíniny slzy . Bála jsem se, že Woody Allen  už nic dobrého nenatočí. Za mě ok.

Když už jsme u té kultury.

Výborný je film Muž, který nebyl 

Cestou do Prahy jsem si přečetla Rudiše ,,Potichu". Díky za tip Hanele! Hezká oddechovka.

S Hanele jsme venčily Huga Ezru a nakonec zaparkovaly do krásné kavárny, kde i dveře na záchod vypadaly skvěle.

Večer jsem pokřtila kalendář HRG ilustrovaný Andreou. Prožvanily jsme několik hodin.

Druhý den jsem usla v galerii.

Hezké je, že konečně začali chodit lidi. Píšou hezké vzkazy do návštěvní knihy.

Dnes volali ze SOFFA, že by rádi galerii nafotili, jen neví, jestli to stihnou. Milé, že si vzpomněli. Dobrá motivace uklidit, i kdyby nakonec nepřijeli.

Taky se ozval pán od novin. Krystal září.

Co ještě?

Borkovi se podařilo zablokovat nový iPhone.

Prodavač v iStylu byl nesmírně ochotný. 

Měla jsem hodinu na to, než se celý telefon vrátí do výchozího nastavení. Prostoje v shopingparku jsou zrádné. Mám nové šaty.

Pokud se bojíš..

Fotky, na kterých není vidět...

 ...jak moc lidí přišlo.
Myslím, že sto určitě.
Jindřích Štreit je obdivován napříč všemi generacemi.
Přišla malá Adinka s tátou. Na výstavy je zvyklá chodit od mala. Smekám před rodiči.
Taky jedna milá holka, co věší v Havířově prádlo na dvorku a od té doby věší i ostatní sousedé.
Výprava z Polska ... ředitelka Galerie SZARA
Fanklub J.Š. z Jablůnkova.
Bývalí studenti.

Občerstvení jsme s Elou pojaly po vesnicku. Modrotiskový ubrus, chleba se škvarkami , pro vegetariány tvarohová pomazánka. Jen se zaprášilo. Díky mami a Elo!


Úvodní řeč měl David Macháček.

Byl horký srpen léta 2015, kdy jsem v půlce odpoledne dorazil na Sovinec, abych navštívil Jindřicha Štreita. Než jsme si podali ruce, poznal jsem krajinu jeho života. Táhlé a čisté horizonty, dlouhé až kamsi k nekonečnosti. Ne, tady se nespěchá, neboť není odkud kam. Tady se pomalu a rozvážně toulají pohledy, kroky i myšlenky. Tady se pozoruje.

Jindřich Štreit se po Sovinci pohyboval s rozvahou starého kocoura, který ví a zná. Čím víc slunce sestupovalo k nekonečným obzorům, tím víc se prodlužovaly stíny, krajina víc a víc lenivěla a starý kocour se usmíval, protože byl ve svém světě a byl spokojený. A já měl neskromný pocit, že začínám jeho fotografiím rozumět.

Tehdy mi také naskočilo přirovnání, které se mi už natrvalo usadilo v hlavě. Pro svůj naprosto specifický styl hraní na kytaru, pomalý a s táhlými tóny připomínajícími zvuk houslí, si Eric Clapton vysloužil přezdívku „Slowhand“, pomalá ruka. Svou nenapodobitelnou hrou maloval na rockovém pozadí originální zvukové obrazy. A Jindřich Štreit je pro mě Slowhand české fotografie. Fotografuje pomalou rukou a rozvážně. Z jeho snímků vystupuje klid a skládáme-li je postupně k sobě, vykreslí se nám obraz toho, jak žijeme. Někteří fotografové jsou lovci. Vyráží do terénu za snímky, stopují je, jsou jim v patách a pak je uloví. Jsou rychlí a vytrhnou realitu do svého obrazu stejně, jako když dravec dostihne kořist. Jindřich Štreit, můj Slowhand ze Sovince, se krajinou našich životů toulá, pozoruje a jeho ruka neloví, ale hladí, stejně jako jeho měkký pohled pod lehce přivřenými víčky. Nepospíchá. Jeho snímky víc než ostrou fotografii s tvrdými konturami připomínají skutečné obrazy. Podobné, které svými básněmi dokázal v naší fantazii vykreslovat básník Vladimír Holan.

Než se na fotografie Jindřicha Štreita podíváte, zkuste na chvíli zavřít oči. Nejprve se uklidněte tím temným šerem za víčky a potom poslouchejte Vladimíra Holana. Spatříte obraz naší krajiny, do které byste chtěli vstoupit, protože je vám důvěrně známá a dráždivě jiná a tajemná zároveň. Pak oči otevřete a fotografie Jindřicha Štreita vás do té krajiny zavedou.

Vladimír Holan - Podzim III

Pole na čtyři brázdy…Mez…Louka…Rybník…

Kvíčaly na jeřabinách…

Pavouk znovu nabírá puštěné oko…

Líbezný den, vyhnaný z rozumu

do srdce podzimu…Vítr znachověl…

Komáří sloup nese poprsí tance…

Bolest a lítost, vzpomínky a stesk…

Chtěl bys být zase mlád? Chtěl bys žít všechno

znova?

Z blízkých i podalekých stínů slyšeti je,

jak ve vsi pobíjejí kostnici plechem.

 U kávy a čaje David s kamarádkou.

Takhle se pořád usmíval, ochotně každému podepsal knihu...krásný večer to byl.


foto: David Macháček

Triko ze second handu

Tohle triko je momentálně the best. 

Včera jsem dělala mamce taxikáře, v prostoji jsem nakoupila v second handu triko od někoho, kdo má smysl pro humor a košili od COS. Z obojího jsem šťastná jak blecha.

Nově mám v galerii věci od  Ivy Mifkové.

Mám ráda střihy triček : ve spodní části je trochu zúžený lem, nad ním je triko volné a tím pádem nerýsuje lehce přetékající špek přes džíny.

Až se jednou  budu nudit, navrhnu maskující módu.

Velké přípravy.

Už chápu, proč většina výstav trvá dva měsíce. Než se všechno připraví, měsíc uteče jak voda, na chvilku člověk vydechne a může začít od znova.

Nejdřív cesta na Sovinec domluvit výstavu.
Návrh plakátů...to naštěstí tvoří Marek.
Tisk.
Rozeslat pozvánky.
Vyzvednout fotky na Sovinci (včerejší výlet)
Vymyslet  instalaci.
Tak nějak nám pořád chybí k výstavám kurátor . A nebo nechybí, jen jednotlivé činnosti máme mezi sebou rozdělené.
Už podruhé přijede uvést výstavu David Macháček. Díky.
Ela dělá PR a popohání mě.
A protože všechny fotky jsou z vesnice, pojala mamka tentokrát občerstvení čistě po vesnicku. Mňam.

Máme 4 dny na to, abychom nainstalovali 40 fotek.
Po výstavě promítání dokumentu o J. Štreitovi.

Snad jsem na nic nezapomněla.

David Macháček má výstavu

44 zastavených mžiků oka z mého života

Od té doby, co si mobilem fotím svůj fotodeník, abych si lépe pamatoval, co jsem kdy dělal, jsem se zpomalil. Chodím městy i krajinou pomaleji, protože se víc dívám kolem sebe. A občas se zastavím úplně, abych vyfotil.

Ve Foto Škoda ( Vodičkova 37, Praha )usoudili, že by tyto zastávky ukázali i dalším a tak tam výběr 44 fotografií bude první dva týdny v únoru vystavený. Budete-li mít cestu kolem, přijďte se podívat. Začne to v pondělí 1. února v 17 hodin.

Hrnky v domácnostech

 Sem tam natrefím na moje hrnky na internetu. Lidi si je fotí u sebe doma . Stokrát lépe, než mám já  na e-shopu
Bára  vyrábí fotopolštáře.

Pokud jsem to správně identifikovala, tak zrovna na tomto polštáři je strop havířovského nádraží.

Hanka Skokanová polštáře šije.
Našla jsem jí na e-shopu MÁMAMI
Látkové prostírky mi připomněly základku. Žádné igelitové pytlíky, papírové ubrousky, ale hezky ekologicky - látková prostírka, do ní zabalené brčko, lžička...školní svačina. Všichni jedli to stejné.
Vzpomínám si, že když máma sehnala igelitku s potiskem, nosila jsem jí do školy jako kabelku Louis Vuittonse .

Sauna II

V sauně jsem se dozvěděla, že kromě slepic, dvou psů, koček, ovcí, má GABKA nově i vepře. Tentokrát na přání jejího muže. Vepřík se jmenuje Gulášek. Se omlouvám těm, kteří maso nejí, ale mně to přijde vtipné.

Po sauně podmáslí a káva.

Na otočku do Vídně

 Leica uspořádala ke stému výročí dvě výstavy ve Vídni. Staří a noví mistři. Všichni ti nej, co fotili na Leicu. Vedle těch světových i Viktor Kolář a jeho Ostrava.
Nové vystavovali v areálu BROT FABRIK ( zrekonsruovaná bývalá fabrika/ pekárna) . Na jednom místě několik galerií. ( klidně byste tam mohli zabít celé dopoledne ) V Ostlicht  fotky. Skvělý bar udělaný z přepravek.
Fotky samozřejmě dokonalé.

 

Druhá výstava v galerii westlicht .

Nevím jestli má smysl psát o jednotlivých fotografech. Možná někdy jindy. 

Kromě fotek vystavovali přístroje  od Leicy. V tomto ohledu nejsem staromil. Vitríny jsem prosfištěla, ale věřím, že ne jedno oko zaplesá nad takovou sbírkou.

Obě výstavy se dají stihnout za jeden den i s obědem a kávou. O půlnoci doma. Kdo rád fotky, vřele doporučuju. Výstavy jsou do 13.2.