Myslím, že sto určitě.
Jindřích Štreit je obdivován napříč všemi generacemi.
Přišla malá Adinka s tátou. Na výstavy je zvyklá chodit od mala. Smekám před rodiči.
Taky jedna milá holka, co věší v Havířově prádlo na dvorku a od té doby věší i ostatní sousedé.
Výprava z Polska ... ředitelka Galerie SZARA
Fanklub J.Š. z Jablůnkova.
Bývalí studenti.
Občerstvení jsme s Elou pojaly po vesnicku. Modrotiskový ubrus, chleba se škvarkami , pro vegetariány tvarohová pomazánka. Jen se zaprášilo. Díky mami a Elo!
Úvodní řeč měl David Macháček.
Byl horký srpen léta 2015, kdy jsem v půlce odpoledne dorazil na Sovinec, abych navštívil Jindřicha Štreita. Než jsme si podali ruce, poznal jsem krajinu jeho života. Táhlé a čisté horizonty, dlouhé až kamsi k nekonečnosti. Ne, tady se nespěchá, neboť není odkud kam. Tady se pomalu a rozvážně toulají pohledy, kroky i myšlenky. Tady se pozoruje.
Jindřich Štreit se po Sovinci pohyboval s rozvahou starého kocoura, který ví a zná. Čím víc slunce sestupovalo k nekonečným obzorům, tím víc se prodlužovaly stíny, krajina víc a víc lenivěla a starý kocour se usmíval, protože byl ve svém světě a byl spokojený. A já měl neskromný pocit, že začínám jeho fotografiím rozumět.
Tehdy mi také naskočilo přirovnání, které se mi už natrvalo usadilo v hlavě. Pro svůj naprosto specifický styl hraní na kytaru, pomalý a s táhlými tóny připomínajícími zvuk houslí, si Eric Clapton vysloužil přezdívku „Slowhand“, pomalá ruka. Svou nenapodobitelnou hrou maloval na rockovém pozadí originální zvukové obrazy. A Jindřich Štreit je pro mě Slowhand české fotografie. Fotografuje pomalou rukou a rozvážně. Z jeho snímků vystupuje klid a skládáme-li je postupně k sobě, vykreslí se nám obraz toho, jak žijeme. Někteří fotografové jsou lovci. Vyráží do terénu za snímky, stopují je, jsou jim v patách a pak je uloví. Jsou rychlí a vytrhnou realitu do svého obrazu stejně, jako když dravec dostihne kořist. Jindřich Štreit, můj Slowhand ze Sovince, se krajinou našich životů toulá, pozoruje a jeho ruka neloví, ale hladí, stejně jako jeho měkký pohled pod lehce přivřenými víčky. Nepospíchá. Jeho snímky víc než ostrou fotografii s tvrdými konturami připomínají skutečné obrazy. Podobné, které svými básněmi dokázal v naší fantazii vykreslovat básník Vladimír Holan.
Než se na fotografie Jindřicha Štreita podíváte, zkuste na chvíli zavřít oči. Nejprve se uklidněte tím temným šerem za víčky a potom poslouchejte Vladimíra Holana. Spatříte obraz naší krajiny, do které byste chtěli vstoupit, protože je vám důvěrně známá a dráždivě jiná a tajemná zároveň. Pak oči otevřete a fotografie Jindřicha Štreita vás do té krajiny zavedou.
Vladimír Holan - Podzim III
Pole na čtyři brázdy…Mez…Louka…Rybník…
Kvíčaly na jeřabinách…
Pavouk znovu nabírá puštěné oko…
Líbezný den, vyhnaný z rozumu
do srdce podzimu…Vítr znachověl…
Komáří sloup nese poprsí tance…
Bolest a lítost, vzpomínky a stesk…
Chtěl bys být zase mlád? Chtěl bys žít všechno
znova?
Z blízkých i podalekých stínů slyšeti je,
jak ve vsi pobíjejí kostnici plechem.
foto: David Macháček
Žádné komentáře:
Okomentovat