Tip na knihu a dokument

Krásný dokumentu o Bohuslavu Reynkovi .

.......................
Včera jsem četla zajímavý text k poslední knize Umberta Eca Od hlouposti k šílenství.( děkuji M.K.)

....V poslední knížce, kterou Umberto Eco připravil k vydání několik dní před smrtí (zemřel 19. února loňského roku), shromáždil krátké publicistické texty – komentáře, sloupky, črty, fejetony a glosy – ve kterých se tento sémiotik, spisovatel a všestranný publicista zaměřil na jevy, jimiž se projevuje současná „tekutá společnost“. V českém vydání z roku 2016 nese kniha název Od hlouposti k šílenství – Zprávy o tekuté společnosti (Argo).

Z množství témat, která jsou v knize obsažena, se v následujícím krátkém textu zaměříme na dvě: na ztrátu studu vzhledem k širšímu okolí a na potřebu upozorňovat na vlastní existenci, a to – bohužel – za jakýchkoliv okolností včetně okolností co do kvality a důstojnosti sporných.

Anton Pavlovič Čechov svého času napsal povídku, která svým námětem tak nějak předběhla jeho dobu. Šlo v ní o příběh člověka, který měl ohromnou radost, že se jeho jméno objeví v novinách. Skutečně se i objevilo, byť v ostudné souvislosti, což dotyčného ovšem nijak nermoutilo. Hlavně, že se o něm vědělo.

V úvaze na téma, proč současní lidé na sebe tak rádi, soustavně a při všech příležitostech upozorňují, cituje Umberto Eco španělského spisovatele Javiera Maríase, který mu při osobním rozhovoru sdělil myšlenku vhodnou skutečně k zamyšlení. Eco píše: „Diskutovali jsme o evidentní skutečnosti, že dnes jsou lidé ochotní vyvést cokoliv, jen aby se dostali na televizní obrazovku, třeba jen jako hlupáci, kteří mávají do kamery za někým, kdo právě dává interview.“ Nato Eco uvedl i případ mající dosti patologickou podobu, kdy se v Itálii bratr zavražděné dívky dožadoval angažmá v televizi, aby zde mohl tento tragický příběh prodávat. Stejně jako Eco zmiňuje příběhy lidí, kteří jdou dobrovolně do televize, aby se zde podělili s milióny diváky o to, že jsou „impotenty, paroháči nebo podvodníky“.

Odkud se bere tohle „sebeprezentující“ šílenství, jehož býváme tak často svědky nejenom tehdy, kdy se do televizních společností hrnou mladí lidé, aby tam před zraky miliónů jiných lidí hráli – za slíbené a tedy hodně nejisté peníze – deklasující role? Odkud ta mánie vydávat své soukromí všanc na internetových sociálních i jiných sítích? A s tím i další symptomy současného rozklíženého světa?

Myšlenka Javiera Maríase nemůže pochopitelně poskytnout odpověď na celý tento jev v jeho komplexnosti, přesto stojí za úvahu. Podle španělského spisovatele za část potřeby zviditelňovat svou existenci může ztráta víry v Boha. Dříve přece lidé říkávali: „Bůh ví, že jsem udělal to či ono… Bůh je mi svědkem, co jsem vytrpěl… Jsem nevinný a Bůh je mi svědkem…“ A podobná dovolávání se boží přítomnosti a vševědoucnosti.

Jenže, píše Umbereto Eco, „vševidoucí Svědek zmizel, byl odstraněn, co zbývá? Oko společnosti, oko druhých, jemuž se musíme ukazovat, abychom se nepropadli do černé díry anonymity.“ Je evidentní, že člověk nemůže existovat jenom sám před sebou. Sám ze sebe a sám o sobě. Ostatně, právě odtud pramení jeho silná touha po Bohu a řádu – alespoň jinde, když není na Zemi. Touha po uznání ze strany někoho jiného je obrovským motivem lidské existence. Mnohdy silnějším než touha mít se dobře a být bohatý. Nikým nezaznamenané hrdinství, nikým neviděné utrpení, nikým nesdílená touha… To jsou mučivé představy. Jenže, kam zařadit potřebu sdílet a vystavovat na veřejnosti svou ostudu, nedokonalost, chyby, nízkost?....