Hustý týden plný kultury a totálních zápichů

Nevím od čeho začít. Nejen, že každý den přebíjí událostmi ten druhý, ale skoro hodinu od hodiny se dějí takové zvraty, že už ani nevím, jaké mám mít pocity.

Pondělí:

Řekla bych , že den začal dobře, jen tapeta se během lepení trochu roztrhla. Škoda, že mi nikdo neřekl, že další dny budou daleko horší záseky, pak by mi nějaká natržená tapeta nedělala vrásky.A navíc. Tapeta nakonec vypadá báječně.

Zde obrázek pro představu, v jakém tempu musí truhláři pracovat, aby se vše stihlo.

V pondělí vrchní rám stolu. Úterý klížení. Středa broušení, natírání, večer letování led pásků do drážky, čtvrtek řezání lacobelu a převoz na místo.

Kdyby Vám  nějaký truhlář řekl, že nejde vyrobit stůl za týden. Tak jde. Ale cedí krev a má nervy na dranc.

Víc složitější tvar jsem nemohla vymyslet.

A pozor. Zde se jedná o operaci stolu. Muž od Alice pájí led diody a nesmí pokapat stůl.

                                              

Říká se: Kdo nic  nedělá, nic nezkazí. 

V jednu chvíli jsem si říkala, že je možná lepší nic nedělat, aby se nic nezkazilo. Ale ten pocit, když jsme pak do rámu vložili lacobel a stůl se rozsvítil, je k nezaplacení.

O dramatech za tři dny . Zítra o úterní cestě do Prahy.