neděle 28. listopadu 2010

Tasemník píše Zmarchrobovi

Ani nevíte , jak mě potěšilo, že Hanele nakousla téma strachu. Je tolik důvodů, proč bychom se měli obávat. Naše práce, zdraví, vztahy.....Strach nás vede ke špatným rozhodnutím i k podivným motivacím. Strach z nás dělá otroky peněz, žene nás do vztahů, které bychom za jiných okolností nezačali, ze strachu nechceme slyšet pravdu. Kristus se mnohkrát zmiňoval o Božím pokoji. Je to aktuální téma už tisíce let.

Drahý Strýčku,
hvězdo odpornosti, kníže lži a zpupnosti. Ani nevíš, jak jsem si oddechl, když jsem od tebe obdržel tvůj poslední dopis. Nedokázal jsem si představit, že bych bez tebe ve své misi mohl pokračovat. Ani trochu nelituji času, který mezitím uplynul, hlavní je, že jsme znovu napojeni a náš plán udržení Martina a Heleny v izolaci neupadl do zapomnění.
Snad tě potěší, že jsem na svých pozicích nezahálel. Ano, je pravda, že si připadám jako za 1.světové války, kdy jsme trávili spoustu času na jednom místě, v ublácených, smrdutých zákopech (dodnes nechápu remcání všech těch mužů – vždyť to koneckonců bylo příjemné prostředí), kde ani jeden z protivníků nechtěl udělat chybu a vyčkával. Tak i já. Rozehrál jsem bitvu, rozestavil postavy na šachovnici a udržuji je v nevědomí toho, že jimi někdo manipuluje.
Helena čeká dítě. Samotné rozmnožování mě znechucuje, přibývá nám práce a našinec si zase pro jednou musí odpočinek odpustit. Na kolik dalších stovek let? Lidé dokážou být tak odpudiví a Nepřítelovo: „Běžte a množte se!“ je nanejvýš odporné a zavrženíhodné. Na druhou stranu musím připustit, že s Helenou je teď lehké pořízení. Trpí celodenními nevolnostmi a neutuchajícím strachem, že o dítě přijde. Na tento „pocit“ jsem náležitě pyšný, protože je to můj plod, který přiživuji zrůdnou myšlenkou, že pokud by Helena o dítě přišla, byl by to konec i jejich vztahu s Martinem.
Musím se Ti, Strýčku, přiznat. Miluji strach. Je z mých nejoblíbenějších nástrojů! Jak paralyzuje, staví bariéry a ničí sny a ideály. Stále si opakuji, že nesmím zapomenout na hranici této strnulosti, která může velmi překotně přeskočit do horečného vyhledávání pomoci a nedopusťpekelnosti i touze po znovunalezení vnitřního pokoje, proto se snažím držet Helenu ve spirále vlastní fyzické únavy a stresu z budoucího. Snažil jsem se hledat v odborné literatuře, jak dlouho se dá člověk udržovat v takovém stavu úzkosti a musím poznamenat, že i naše největší kapacity se v této otázce nedokážou sjednotit. Dokonce ani Ontogeneze Strachu od Chtíčeho VII. mi nepomohla. Pokusím se v této pozici Helenu udržet aspoň po dobu jejího těhotenství a pak se uvidí, co dál.
Co se týče Elen, tam musím poděkovat tvé pekelné záludnosti. Elen má plno práce sama se sebou a s Helenou se neviděly už několik týdnů.
Martin stále touží po Lindě. Všechny jeho kroky vedou k tomu, aby jejich vztah přerostl z kolegiální náklonnosti do mileneckého vztahu, dokonce si nedávno zapsal (nechci se chlubit, ale bylo to za mého velkého přispění – naučil jsme se pár typografických triků, takže z dlouhého novinového článku viděl Martin jen následující) přísloví, které prý pochází z arabského světa: „Manželství je jako pevnost. Ti, co jsou vně, se snaží dostat dovnitř, a ti, co jsou uvnitř, se snaží dostat ven.! Geniálně chorobné! Nemůže na to přestat myslet. A mně nezbývá než mu našeptávat, že jeho manželství se pro něj stává vězením. Od pevnosti k vězení je jen krůček.
Cítím ve svých prohnilých kostech, že ačkoliv se blíží svátky narození Nepřítele, my se můžeme radovat, protože Martin a Helena Jeho oslavovat nebudou. Co lepšího ti můžu v tento odporný čas dát, než takovýto dar?

Snad jím nepohrdneš.

Se zběsilou touhou po dokonání zla
Tvůj